Použití: pracovní pes
Klasifikace: skupina II. pinči a knírači, molosoidi a bernští salašničtí psi - sekce 2.2 molosoidi, horští psi - s pracovní zkouškou
Krátký historický náhled
Hovawart je velmi staré německé plemeno pracovních psů. Jeho název pochází z původního středoněmeckého Hova- (der Hof - dvůr) a wart- (der Wächter - strážce). Od roku 1922 bylo toto plemeno znovu vyšlechtěno za použití typově podobných psů, kteří se ještě vyskytovali v selských dvorech. Kromě toho se v prvních letech chovu provádělo křížení s využitím německých ovčáků, novofundlandských psů, leonbergerů a dalších plemen. Přísným výběrem se dospělo opět k původnímu typu pracovního psa. V zemi původu se přikládá velký význam dobrému zdravotnímu stavu hovawarta. Zvláště dysplazie kyčelních kloubů (DKK, HD) byla dlouholetou selekcí značně snížena. Očekává se, že tyto snahy najdou následování ve všech chovatelských klubech.
Celkový vzhled
Hovawart je silný, středně velký, delší, dlouhosrstý, pracovní pes s poněkud delší tělesnou stavbou. Rozdíly obou pohlaví jsou dobře patrné - především ve tvaru hlavy a celkové tělesné stavbě.
Důležité poměry mír: délka těla činí přibližně 110 - 115 % kohoutkové výšky.
Chování a povaha: Hovawart je uznávaným psem k všestrannému použití. Založením je to vyrovnaný a dobromyslný pes. Má dobré obranářské vlastnosti i bojovnost, je sebejistý a dobře zatížitelný. Má střední temperament a velmi dobrý čich. Jeho harmonické tělesné proporce a zcela ojedinělá vazba na rodinu, ve které žije jsou předpokladem jeho využití jako vynikajícího doprovodného, hlídacího, obranářského, ale i záchranářského a stopovacího psa.
Hlava: Silná hlava má široké klenuté čelo. Nosní hřbet je rovný a probíhá paralelně s imaginární linií, prodlužující horní část lebky. Morda a lebka (část hlavy mezi týlním hrbolem a stopem) jsou přibližně stejně dlouhé. Stop je dobře zřetelný. Morda je silná a při pohledu ze strany i shora se mírně zužuje.
Nos má dobře vyvinuty nosní otvory. U černých psů a černých se znaky je pigmentace černá, pigmentace u plavých je černá - proměnlivý nos je však přípustný. (Proměnlivý nos znamená, že rozhodčí může pokládat nos za černý nebo zjištěné zesvětlení může považovat za jev přechodný, podmíněný momentálními vnitřními, ale i vnějšími vlivy - pozn. překladatele).
Pysky dobře přiléhají a jsou tmavě pigmentované.
Skus je úplný, silný, nůžkový (42 zubů). Silné zuby stojí svisle v čelistech. Klešťový skus je přípustný.
Oči jsou oválné. Nesmí ani příliš vystupovat, ani být hluboko uloženy. Barva je tmavě až středně hnědá. Oční víčka těsně přiléhají.
Uši jsou trojúhelníkové převislé se zakulacenými špičkami volně přiléhají. Jsou posazeny vysoko a daleko od sebe, čím opticky rozšiřují vrchní část hlavy a dosahují svojí délkou až ke koutkům pysků. Přední okraj leží přibližně uprostřed mezi okem a týlním hrbolem. V klidu přiléhají ploše, při pozornosti mohou být namířeny poněkud dopředu.
Krk. Silný krk je středně dlouhý, kůže na hrdle těsně přiléhá.
Tělo: Hřbet je rovný a pevný. Bedra jsou silná a poněkud delší než záď. Záď je mírně spáditá, středně dlouhá. Hruď je široká, hluboká a mohutná. Ocas je bohatě osrstěný a sahá pod hlezna, ne však až k zemi. Podle nálady psa je nesen nad hřbetem a nebo volně svěšený.
Končetiny: Hrudní končetiny jsou silné a při pohledu zepředu i zestrany jsou rovné a svisle postavené. Lopatky jsou velmi dobře osvalené, dlouhé a šikmo uložené. Rameno je dlouhé a těsně přiléhá k tělu. Lokty přiléhají k hrudnímu koši. Zápěstní (spěnkový) kloub je silný. Nadprstí je poněkud šikmo postavené.
Pánevní končetiny jsou silné a při pohledu zezadu svisle a rovnoběžně postaveny. Jsou dobře zaúhlené a velmi dobře osvalené. Hlezna jsou velmi silná a hluboká. Tlapy jsou kruhové, silné a kompaktní. Prsty jsou klenuté a těsně přiléhající. Pokud se vyskytnou paspárky, je nutno je odstranit. Drápy jsou u černých a černých se znaky černé, u plavých psů mohou být méně pigmentovány.
Pohyb: Při všech druzích pohybu, jak při pohledu zepředu, tak i zezadu je pohyb přímočarý a prostorný. Vydatný klus vychází při správném posunu ze zadních končetin.
Kůže: Celkově dobře přiléhá. U černých a černých se znaky má tmavomodré zbarvení, u plavých je většinou růžová.
Srst: nápadně krásná dlouhá srst je lehce zvlněná, přiléhavá a uzavřená s menším podílem podsady. Je delší na hrudi, na břichu, na zadních stranách končetin a na ocasu. Na hlavě a na přední straně končetin je srst krátká. Barva - hovawart se vyskytuje ve třech barevných variantách: černá se znaky, černá a plavá.
černá se znaky: srst je černá a lesklá, barva znaků je středně plavá. Na hlavě začínají znaky pod nosním hřbetem a dosahují kolem koutků úst až k hrdlu. Body nad očima jsou zřetelně viditelné. Znak na hrudi sestává ze dvou vedle sebe ležících skvrn, které mohou být spojené. Na předních končetinách dosahují znaky při pohledu ze strany od prstů zhruba až k nadprstí a vybíhají dozadu, do výše trupu. Na zadních končetinách dosahují znaky téměř až k srsti na břiše. Při pohledu ze strany jsou znaky nad hlezny patrné jen jako úzký proužek. Znak se vyskytuje také pod kořenem ocasu. Na všech partiích těla jsou znaky jasně ohraničené. Ojedinělá malá bílá skvrna na hrudi, stejně tak jako jednotlivé bílé chlupy na prstech a na konci ocasu jsou přípustné. Pigmentace na víčkách, nose, pyscích a polštářcích je černá.
černá: srst je černá a lesklá. Ojedinělá malá bílá skvrna na hrudi, stejně tak jako jednotlivé bílé chlupy na prstech a na konci ocasu jsou přípustné. Pigmentace na víčkách, nose, pyscích a polštářcích je černá.
plavá: středně plavá, lesklá zesvětluje směrem ke končetinám a k břichu. Ojedinělá malá bílá skvrna na hrudi, stejně tak jako jednotlivé bílé chlupy na prstech a na konci ocasu jsou přípustné. Pigmentace na víčkách, nose, pyscích a polštářcích je tmavá až černá.
Velikost: kohoutková výška: pes 63 - 70 cm, fena 58 - 65 cm.
Vady: Všechny odchylky od standardního popisu jsou vady. Jejich hodnocení by mělo být odvislé od závažnosti odchylky.
Diskvalifikující vady:
Celkový vzhled
-
hovawarti, kteří fenotypově neodpovídají plemenu
-
feny se silně samčím nebo psi se silně samičím výrazem
Proporce:
-
značné odchylky od proporcí uváděných ve standardu
Chování a charakter
-
agresivita, reakce na střelbu (bázlivost) nebo letargie
Hlava
-
chybějící stop
-
modré nebo břízové oči (nestejně barevná duhovka, skvrny)
-
vzpřímené, klopené, růžičkovité nebo silně odstávající uši
-
předkus, podkus nebo křížový skus
-
chybí-li více než 2 P1 nebo jiný zub s výjimkou obou M3
Krk
-
výrazně volná kůže na hrdle nebo tzv. lalok
Tělo
-
silně pronesený nebo kapří hřbet
-
příliš úzký nebo válcovitý hrudník
-
anomálie ocasu, příliš krátký nebo trvale zatočený ocas
Končetiny
-
silné přestavění zádi
Srst
-
zcela zkadeřená srst (uzavřené lokny)
-
barvy jiné než ve standardu - např. modrošedá, vlčí zbarvení, hnědá, šedá, bílá, strakatá, plavá se sazovitým nádechem
-
černí se znaky: šedé nebo hnědé skvrny mimo znaky dle standardu, převažující podsada jiné než černé barvy, převažující šedá a bělavá barva ve znacích
-
černí: šedé nebo hnědé skvrny, převažující podsada jiné než černé barvy
-
plaví: jednotlivé bílé chlupy na hřbetě nosu nevedou k vyloučení z chovu, pouze červenoplavá barva bez zesvětlení, běloplavá barva a to i na uších, zřetelně bílé znaky nad úroveň tolerace standardem, tmavé skvrny, maska
Velikost
-
výška menší než spodní hranice, výška větší o více jak 3 cm nad horní hranici
Podíváme-li se zpět do minulosti, zjistíme, že první zmínky o hovawartovi se objevují už ve středověku. Poprvé to bylo v roce 1280 např. ve spisech Sachsenspiegel a Schwabenspiegel. Na počátku minulého století už však nikdo nedokázal jednoznačně potvrdit, jak onen popisovaný "hovewart" vlastně vypadal.
Dále se tento název vyskytuje také v literatuře 13. a 14. století a podobní psi jsou rovněž vyobrazeni vedle psů loveckých i na dobových obrazech.
Pan R. Grimmer (Německo) po 1. světové válce vyslovil názor, že hovawart zřejmě představuje upevněný základní typ, který v místech, kde se udržel, tj. ve vysokohorských údolích, se výrazně, při neřízeném křížení, prosazoval.
Částečně je ale jeho historie, stejně tak jako plemena podílející se na jeho vzniku, opředena rouškou tajemství. Určité spekulace se vedou i ohledně znovutvůrce hovawarta. Všeobecně je však za něj považován Kurt F. König, i když v přípravné fázi spolupracoval i se svým otcem Bertramem Königem. A právě on zachytil na fotografiích z počátku minulého století psy typem velmi připomínající dnešního hovawarta. Sám se také v dětství s podobným psem setkal a byl svědkem toho, jak tento pes sám dokázal vyhodnotit momentální situaci a podle toho také jednat. Tento zážitek v něm zanechal hluboký dojem. Ale až jeho syn Kurt F. König cíleně započal s čistokrevným chovem hovawartů. Tomu však předcházela nutnost zregenerovat původní plemeno.
V odlehlých vysokohorských oblastech a vesnicích vyhledával typově podobné psy s požadovanými znaky, kteří se následně stali zakladateli jeho chovu. König však kladl důraz hlavně na povahové vlastnosti. Hovawart měl být odvážný, odolný a schopný i bez jakéhokoliv výcviku zcela přirozeně ochránit v případě potřeby jak majetek svého majitele, tak i jeho samotného. Nakonec tomu napovídá i jeho samotný název plemene. Hovawart nebo také hovewart, hofwart apod. je zkomolenina německých slov "Hof" a "warten". "Hof" znamená dvůr a "warten" hlídat nebo také čekat.
Plemeno prošlo celkem třemi sériemi své rekonstrukce a to do roku 1914, od roku 1918 a od roku 1952.
Vzhledem k tomu, že König oproti vnějšímu vzhledu upřednostňoval upevnění a zachování žádoucí povahy, prosadil si a také následně obhájil zavedení tzv. zkoušky vloh před připuštěním zvířete do chovu. Zde museli psi v modelových situacích vykazovat žádoucí chování a reakce a jedině tak mohli být dále využíváni. Podobné zkoušky se postupně prosadily u všech chovatelských spolků, i když se mnohdy svým obsahem odlišovaly od Königova ideálu. Díky tomu však bylo plemeno ušetřeno osudu jiných plemen, chovaných kvůli exteriéru bez ohledu na povahu. Nicméně ani ten se v průběhu let příliš nezměnil a i na starých dobových fotografiích jasně poznáváme hovawarta.
Skutečnost, že toto plemeno zůstalo dlouho bez širšího zájmu, mělo svoji výhodu - ušlo tak šlechtění a chovatelskému přeformování na základě módních vlivů a tím se udrželo ve své původní povaze, kterou se vyznačovalo: ostražitost, nebojácnost a zachování si přirozených instinktů. Jde tedy o plemeno (jedno z mála) relativně přirozené a nepřešlechtěné.
Počátek vlastního čistokrevného chovu začal roku 1922. Významnými spolupracovníky pana Königa byli i další chovatelé jako např. Busch, Geiser, Krüger, Becker, Veckenstedt a Barniske, kteří spolu s ním téhož roku založili v německém Thale první chovatelský spolek hovawartů. Plemenná kniha byla založena v roce 1936 a následujícího roku byl hovawart jako plemeno oficiálně uznán FCI.
Relativně brzy však došlo k rozrůznění názorů mezi Königem a ostaními chovateli a založení dalších spolků. Na jedné straně byli zastánci služebního výcviku a složených zkoušek z výkonu a na druhé straně chovatelé, kteří upřednostňovali původní vrozené vlastnosti plemene bez nutnosti skládat zkoušky. Po celou dobu chovu našeho plemene se vedou spory o tom, zda má být hovawart striktně pracovní plemeno ve smyslu služební kynologie nebo psem hlídacím a strážním na základě svých vrozených povahových vlastností, tak jak to původně zamýšlel Kurt F. König.
Formálně ve stanovách chovatelského spolku byly cíle vyjádřeny jasně. Spolek má podporovat vrozené, vysoce hodnotné vlastnosti hovawarta a usilovat o jejich vylepšování přísným chovatelským výběrem a podporovat snažení, aby hovawart dosahoval co nejlepších výkonů jako pes obranný, policejní, stopař i jako pes slepecký a pastevecký. Hned v úvodu stanov tedy byly určeny dva základní cíle - přísný chovatelský výběr a pracovní výkonnost, aby se hovawart stal i psem služebním. Cesta k uskutečnění těchto záměrů však narazila na rozdílné postoje.
Názorová krystalizace, která u chovatelů probíhala po druhé světové válce v hledání správné metody chovu ve vztahu k dědičnosti exteriéru a povahy, byla žhavým tématem řadu let. V Německu bylo od 1. 1. 1960 stanoveno, že k chovu jsou připuštěni jen psi se zkouškou z výkonu. V r. 1964 bylo plemeno uznáno za služební, když předtím více jak 100 hovawartů složilo různé druhy zkoušek. Ustanovení plemene jako služebního uvádí i standard FCI č.190/b z 23. 5. 1973 aktualizovaný v roce 1998.
V zemi původu existují vedle sebe tři kluby, které ho v rámci FCI zastřešují a vedou plemenné knihy.
V současné době se plemeno řadí mezi pracovní a zkouška z výkonu není podmínkou pro zařazení psa do chovu obecně. Avšak některé bonitační řády některých klubů rozlišují různé tzv. třídy chovnosti, kde u těch výběrových může být předepsáno složení určité zkoušky z výkonu. V ČR např. platí pro 1. třídu chovnosti složení zkoušky vyšší než ZOP, BH a ZZO.
V roce 1984 byla zejména z důvodu jednoduššího řízení chovu a toku informací založena Internationale Hovawart Föderation IHF (Mezinárodní federace hovawartů).
V bývalé ČSFR, byl první vrh štěňat zapsán dne 10. 3. 1986 v chovatelské stanici "z Páralovy zahrady" pana ing. Luďka Nováka. Samostatný klub majitelů a chovatelů plemene hovawart byl založen po tříletém úsilí dne 31. 3. 1990. Do dneška bylo odchováno přes 4 500 jedinců, ročně se počty zvyšují o cca 500, v klubu je organizováno přibližně 700 členů z ČR i zahraničí.